Změna – nebojte se jí
Velká neznámá
Všichni známe ten pocit, když chceme změnit něco ve svém životě, ale nevíme, jak začít, nebo kterým směrem se vydat. Nebo možná bychom i věděli, ale máme strach. Strach z neznáma, strach z nejistoty.
Pak většinou rezignujeme a řekneme si, že je to vlastně v pořádku tak, jak to je a proč se pouštět do něčeho nového, nejistého. Na chvíli se tím uklidníme, ale ne na dlouho. Znova v nás začne hlodat červík nespokojenosti: „Co kdyby přece jenom…?“ Tak co s tím?
Motor evoluce
Změna je pro nás přirozená. Jsme předurčeni na změnu. Jsme tady proto, abychom si prošli nějakou cestu a něco se na ní naučili. Všechno na světě plyne. Nic není statické, a to je právě to skvělé. Změna je motorem veškerého pokroku a evoluce. Jak se říká „jen stojaté vody zahnívají“.
Stejně tak i stereotyp nás ubíjí, ničí naši spontánnost a kreativitu. Najednou jsme nespokojení, apatičtí a nevidíme cestu ven. A právě tento vnitřní neklid nám může dát ten první impulz k něčemu novému.
Je to v naší vlastní hlavě
Naše mysl je mocný nástroj, který může pracovat jak pro nás, tak proti nám. A v tomto případě je to spíš proti nám samotným. Pořád nám našeptává, že „tam venku“ mimo naše zaběhnuté koleje na nás číhá spousta nebezpečí. A proč riskovat to, co máme, že jo?
I když nám to nevyhovuje, z nějakého důvodu se toho nechceme vzdát. Proč zkoušet něco nového, proč se snažit dělat něco jinak nebo navíc? Známé věci, lidi, situace, práce, to všechno nám vytváří jakýsi opar jistoty. Iluzi bezpečí.
Ale cena je příliš vysoká. Tam venku za oparem taky svítí slunce. Jasné a teplé paprsky dávají energii těm, kteří se odváží ven. A je tam taky svěží vzduch a každý nádech dodá víc odvahy a odhodlání. Tak proč sedět za oknem, dívat se ven a snít, „co by kdyby“?
Důvěřujme procesu
Když uděláme krok do neznáma, začnou se najednou dít věci… Náhody, situace, setkání začnou najednou do sebe zapadat, jako kdyby se dal do pohybu nějaký proud. A ano, dal se do pohybu, ale naším přičiněním. Naším prvním krokem. A každým dalším se cesta stává jasnější.
Určitě se najdou i překážky. Hodně překážek. Ale těch se nesmíme zaleknout. Důležité je kráčet dál a po cestě se pozorně dívat kolem sebe. Inspirace je všude, ale my většinou příliš spěcháme, takže nemáme čas ji najít.
Podívejte se na stromy na podzim. Nechají své listy opadat do posledního. Nečekají do jara, až jim začnou pučet nové, aby měli jistotu, že se starých mohou zbavit. Právě naopak. Důvěřují procesu. Vědí, že aby mohlo přijít něco nového, to staré musí ustoupit.
Nečekejme, až nastane vhodná chvíle, až budeme jasně vidět až na konec cesty. To se nestane. Cestu tvoříme my sami. Každý krok otevírá další možnosti a umožňuje další kroky.
Udělejme ten první krok a ……
